Greenberg's

„Kam to vůbec jedeme?“
„Stanice Upney, potom pojedeme na River road. Je to kousek od Temže.“
Podzemní dráha je vezla směrem na východ. Liv byla klidná, i když se Adrian jen v krátkosti

podíval do jejího vědomí, byl tam klid. Žádný strach, stres nebo panika. Spěchali a jistě to mělo svůj dobrý důvod.

Vyběhli z metro stanice na ulici. Hned první taxík, který jel okolo je vzal. Nastoupili do klasického auta, kterých Londýnem jezdily snad tisíce. Liv požádala, aby je vzal na ulici Waverley Gardens. Adrian to nechal na ni, věděla, proč se nechává vést jinam než na místo o kterém mluvila. Za pět minut je taxík vyložil na místě a zmizel za zatáčkou. Adrian si všiml, že River road je prakticky hned po jejich pravé ruce.

„Tak kam?“ zeptal se.
„To by jsi mi měl říct spíš ty.“
„Už se asi ničemu nebudu divit. Dej mi chvilku.“
Aniž by přesně věděl, co má dělat, zklidnil se. Zhluboka se nadechl. Pevně se postavil a zavřel

oči. V tu chvíli to uviděl.
Natáhl ruku, aby zachytil směr.
„Je přímo támhle, nevím vzdálenost, ale ne víc než půl míle.“
Liv rovnou vyrazila směrem, který ukazoval. Zabočili na River road a rychle mířili k velkým

halám stojícím v koridoru vyznačeném Adrianovou vizí.
„Co tahle?“ zeptala se Liv, když se před nimi ukázala první z hal.
„Ne.“
Minuli ji po levé straně a pokračovali dál. Cesta je vedla trochu mimo výseč. Liv neváhala a

přelezla plechový plot hned, jak to bylo možné. Adrian ji následoval. Něco takového si v životě moc neužil.

„Tady?“ zeptala se Liv, když se před nimi objevila plechová stavba s vybitými okny.
„To je ono.“
Liv ho chytila za kabát a schovala za hromadu harampádí. Podívala se mu hluboko do očí.
„Teď si budeš muset nutně být vědom vypravěče v sobě. Nemůžu tě nechat tady a nemůžu tě ani

vzít s sebou, kudy půjdu já. Musíš zůstat v pohybu. Nechej se vést vhledem. Kdybys našel Sarah, okamžitě s ní odejdi a na mě se neohlížej.“

„Dobře.“

„V zásobníku máš patnáct nábojů, je to přesná zbraň, nože jsou ostré jako břitvy. Neváhej je použít, když budeš muset. Tvůj život je cennější, než kterýkoliv jiný, co se ti tady postaví.“

Adrian kývl na souhlas. Věřil, že se mu povede nějak dostat a nikomu neubližovat. Liv se vydala podél plotu a vklouzla dovnitř postranním vchodem.

Adrian cítil, že se skutečně musí nutně dát do pohybu, jakoby jej něco pronásledovalo. Šel stejnou cestou jako Liv, ale nevstoupil do dveří. Obešel zeď a hledal si další vchod.

|Okénko – deset vteřin – protější dveře|

Adrian se podíval nejdřív nahoru. Tam byla jen velká vybitá okna. Pod jeho botou prasklo sklo. Podíval se dolů a zahlédl otvor téměř na míru pro něj s rezavou konstrukcí oken. Stačilo jednou přesně kopnout a rzí oslabený kov se prolomil. Adrian se protáhl dovnitř.

Cítil, jak někde v něm se to lidské obává, třepe se strachy, ale zároveň vnímal vypravěče, který se nedal zastavit představou, strachem ani ledajakým odporem.

Začal si v duchu počítat do deseti. Za celou dobu počítání se nestalo nic. Žádný pohyb, žádné kroky. Prošel přes chodbu do protějších dveří. Byla to malá místnost s několika starými skříněmi. Asi šatna. Najednou zaslechl pohyb. Po chodbě někdo šel. Vstoupil do místnosti ze které se ozvala rána od proraženého okna.

|Rána do zátylku pažbou pistole – svázat ruce a zalepit ústa|

Adrian zcela vyplněn vypravěčem udělal ihned to, co cítil. Sáhl po pistoli a těžkou ranou srazil holohlavého muže k zemi. Svázal mu ruce jeho vlastním páskem a do úst nacpal několik papírových kapesníků.

„Žádný adrenalin?“ ptal se sám sebe. „Jsem úplně klidný.“

|Schody – rovně – první vlevo – otevřít dveře – počítat do pěti|

Adrian vyběhl ze dveří a šel po schodech nahoru. Ocitl se v administrativní části budovy. Bylo tu několik dveří a o dvacet metrů dál zahlédl chodbu vlevo. Vydal se klidně tím směrem s připravenou pistolí v pravé ruce. Jen co vstoupil do chodby, ukázaly se před ním dveře. Vstoupil do nich. Kancelář udržovaná v čistotě dodnes. Spíš narychlo uklizená a připravená k provozu. Na stole stál zaklapnutý počítač a vedle něj nabíječka na telefon. Skříně byly prázdné. Z hrnku od kafe se ještě kouřilo.

Adrian počítal do pěti. Zaslechl pád něčeho těžkého na protější straně zdi. Nad sebou potom chůzi.

Ozvaly se kroky. Někdo se sem blížil.
|Je v dluzích – chce se postarat o ženu a dítě – ona mu vyčítá, že je slaboch po otci – on za

každou cenu chce vypadat lépe než otec – ona na něj útočí, protože sama neví co se životem – vybrala si jej napravit – on ji nesnáší, ale miluje syna - „Peklo, to si zasloužíš!“ Křičela na něj matka – rozbil jí auto – vzal to na sebe a žije peklo - //Oprava\\|

„Co s tím teď?“
|Rána do levého ramena – kop pod koleno – náraz obličejem do dveří|
Adrian stál přímo přede dveřmi. Vstoupil hromotluk vážící přinejmenším sto dvacet kilo, měřící

dva metry. Adrian mu zasadil ránu do levého ramene. Muž byl ochromený, protože to byl levák. Když se chtěl na nezvaného hosta vrhnout, dostal zásah do kolene a těsně před nárazem do dveří ucítil ruku na zádech, která jej k tomu urychluje. Ztratil vědomí.

Adrian věděl, že se z toho dostane a bude mít šanci žít jinak.
|Chodba rovně – poslední dveře vpravo – počítat do deseti za stolem|
Vypravěč zcela neochvějně vystoupil z místnosti. Zamířil rovně, kde se po třiceti metrech byly

dveře vpravo. Byly pootevřené. Vstoupil bez klepání a přikrčil se za mohutný pracovní stůl. Na protější straně byly dveře do velké haly. Zahlédl ji skrze sprayery potegované sklo.

|Až přijde udeřit do zátylku – zavřít dveře – počítat do dvanácti|

Dveře se rozlétly Stál v nich muž s pistolí. Mířil někam směrem nahoru do haly. Adrian obratně přeskočil stůl. Cítil, že muž je v takové panice, že si jej nemá šanci všimnout. Silně jej udeřil. Hned zavřel dveře. Počítal do dvanácti.

„Liv,“ řekl, když někdo zabral za kliku.
„Jdeme,“ rozhodla klidně.
Vystoupili společně ze dveří. Adrian neměl žádné další instrukce. Bral to tak, že má následovat

zkušenou váhu. Kryl jim záda až do míst, kde byli mezi vstupem do sklepa a kanceláří s omráčeným hromotlukem.

„Kde je?“ zeptala se.
|Chodba rovně – druhé dveře napravo – dveře přímo - Sarah|
„Tudy ukázal, druhé dveře napravo.“
Liv se rozběhla. Otevřela je a vtáhla Adriana dovnitř. Zabouchla za sebou.
„Ještě jednou rovně.“
Žena připravená ke střelbě vstoupila první. Bylo to skutečně tak. Byla tu.
Sarah seděla na zemi opřená o zeď s vymláceným oknem. Byla připoutaná k okenní konstrukci.

Seděla v bezvědomí.
„Jak je na tom?“ zeptal se Adrian.
„Všechno funguje, má pohmožděný kotník, naštíplou kost v předloktí a zdá se, že i lehký otřes

mozku. Modřiny na zádech a na stehně se dají do kupy rychle samy. Teď už se musíme jen dostat ven.“

|Vzít Sarah na záda – zpět na chodbu – schodiště dolů – první chodba vlevo|
„Jdi první, řeknu ti kudy jít.“
Adrian nesoucí Sarah navigoval Liv, která se pozorně dívala za každý roh. Sestoupili po

schodech a zabočili vlevo. Byly tu schody nahoru. Byla na nich závora, která by se z druhá strany nedala prorazit. Liv ji odstranila.

|Počítat do deseti – otevřít – jít vpravo podél zdi – na rohu počítat do pěti|

Adrian nahlas napočítal do deseti. Otevřeli poklop a hned se dali podél zdi. Ozval se za nimi nějaký hlas. Adrian zůstal k vlastnímu překvapení zcela klidný. Liv jej následovala.

„Jedna, dva , tři čtyři, pět..“ napočítal na rohu.
|Bouda naproti – počítat do třinácti – brána ven na ulici – první taxi – směr Leamouth|
Adrian přesně následoval vhled. Vyběhli naproti ke zděné boudě. Za nimi se ozvaly další hlasy.

Prolétlo kolem nich pár kulek. Většina z nich provrtala plechový plot vedle nich. Střelba to nebyla přesná. V zákrytu napočítal do třinácti. Během té chvíle se Liv vyklonila a přesnou střelbou zahnala pronásledovatele zpět za budovu. Měli dostatek času, aby zmizeli z dohledu. Vyběhli hlavní branou a skutečně. Přímo kolem nich projížděl neobsazený taxík. Nastoupili dovnitř i se spící Sarah.

„Směrem na Leamouth,“ řekl Adrian. „Dál už vás navedu.“

Liv se zatím upřeně dívala na Sarah. Držela ji za ruku. Adrian po krátkém nahlédnutí narazil na proud energie, která se ve vědomí Sarah a Liv přeskupovala. Jistě se snažila ji probudit.

„Pane, kam přesně, už se blížíme,“ ozval se taxikář po chvíli. „Kde bydlíme?“ zeptal se Adrian tiše.
„Ať zastaví na Strand před křižovatkou na most.“
„Jo, za necelé půl hodiny tam budeme.“

Taxík pokračoval cestou dál. Sarah otevřela oči necelých deset minut před zastavením. Když zahlédla Liv naproti sobě a Adrianovu tvář pozorující ubíhající města za oknem, uklidnila se.

„Kde to jsme?“ zeptala se.
„Jsme v taxíku, jedeme zpět. Už je klid.“
Na chvíli se na sebe váhy dívaly. Když se Adrian chtěl dozvědět, co se dělo, pokusil se nakročit

do jejich spojení. Neviděl však nic, jen se na něj obě ostře podívaly. Souhlasně pokýval hlavou a díval se ven.

„Splynuli jsme spolu, proč něco tají?“ ptal se sám sebe. „Možná lepší o tom nic nevědět.“

Až nyní cítil, že se jeho lidské vědomí probudilo. Mírně se zatřásl, když si uvědomil čeho všeho byl schopen a kolik toho dokázal.

„Jsme tu,“ oznámil taxikář.

Liv okénkem prostrčila bankovky a pomohla Sarah z taxíku. Adrian ji mezitím nabízel ruku na chodníku. Přešli na druhou stranu silnice po přechodu a zmizel v jedné z bočních uliček. Adrian, aby si to usnadnil, díval se do země. Nechtěl vědět, kde je jejich byt. Nechtěl nic pokazit vyzrazením svých myšlenek.

Vstoupili do budovy a zavolali si výtah. Kabina je vezla vzhůru.
|Vystup sám – odešli váhy do nižšího patra – Lamač – jsi očekáván|
Když se dveře otevřely, Adrian uposlechl vhledu. Zmáčkl tlačítko přízemí a obratně minul senzor

nohou, takže se dveře stihly zavřít, než Liv pomohla opírající se Sarah na nohy.
„Co to děláš?“ zeptala se jen Liv.
„Zachraňuji vás.“
Výtah zmizel za lesklými chromovými dveřmi. Adrian se vydal ke dveřím, které byly, jak

očekával, otevřené. Vstoupil dovnitř.
„Dobře vás trénovaly, pane Lewitte,“ ozval se hlas zprostřed místnosti.
Adrian nic neřekl.
„Naučil bych vás víc a rychleji, ale to asi záleží na pohledu na věc. Mám asi tak dvacet vteřin,

než odejdu a chci vás říct jen tohle. Nevíte všechno, respektive, ještě nevíte skoro nic a už si vybíráte strany. Dvakrát měř, jednou řež! Váhy jsou chytré a krásné. Dovolí vám jen to, co vám dovolit chtějí aniž by jste měl pocit, že jste si něco jiného dovolit nemohl.

Nic neříkejte. Jsem už na odchodu.“

Detektiv Lory elegantně prošel okolo Adriana a zmizel v druhém výtahu, který měl přivolaný jistě už předtím. Jen co se za ním zavřely dveře, otevřely se ty druhé s Liv a Sarah.
Váhy se beze slov protáhly kolem Adriana. Liv položila Sarah na postel a dala se do ošetřování. Zafixovala jí ruku a obvázala kotník. O Adriana se ani jedna z nich nestarala.

Zavřel dveře. Zůstal tichý a klidný jako předtím. Uvažoval, přemýšlel nad slovy Loryho. Něco na nich možná bylo a možná vůbec nic.

„Sarah,“ řekl. „Byl bych rád, kdyby jste se tam šla jedna podívat. Vzhledem k tomu, že jsi viděla stejný obraz jako já, měla by jsi větší šanci to místo najít.“

„Už je pozdě, navíc se nespoléhej na ozvěnu. Raději dál cvič a najdi prastarého s jistotou.“ Adrian kývl na souhlas.
O chvíli později se Sarah oblékla a vyrazila někam pryč. Kdyby Adrian chtěl, mohl by se v její

mysli dočíst, kam jde, ale nechal to být.
„Liv,“ řekl nahlas a zároveň si uvědomil, že má dnes nějak upovídanou náladu. „Rád bych už

něco dělal. Byl trochu užitečný, aktivně hledal prastarého. Co ještě musím udělat, abych už mohl vyrazit?“

„Musíš se naučit neptat na zbytečné otázky, musíš se naučit žít s vědomím vypravěče a v neposlední řadě se musíš naučit o sebe postarat v jakémkoliv případě. Tolik k tomu, když se ptáš, co musíš.“

„První a poslední chápu, ale co to znamená vědomí vypravěče?“

„Znamená to žít v souladu se sebou samým. Ve všech situacích, které tě potkají si musíš být jistý tím, kdo jsi. Aby tě nedokázal nikdo zastrašit jako malé kuře. Je to o tom zůstat pevný, nezlomný a vyplněný vědomím svého poslání, pro které jsi se rozhodl.

Na Zemi dělá lidi nejsilnějšími vědomí o Lásce a o Bohu. Když jsou si vědomi spojení se stvořitelem, což je skutečně jejich cesta, dokáží přemoci jakoukoliv nástrahu, nebezpečí i nejistotu. Tvou největší silou je být v jednotě se svým posláním, s vypravěčem.“

„Děkuji.“
„A neděkuj pořád,“ rozesmála se Liv, než zmizela za dveřmi do koupelny.
Adrian už v sobě cítil neposednost. Trochu se nudil tím, že je pořád zalezlý v bytě a nemůže

něco pořádně dělat. Nemohl s tím však dělat nic jiného, než usednout do meditace a zkusit prastarého najít odtud.

Zavřel oči a nechal se vést pocity. Vzpomínal na noční sen, na to místo, které viděl. Snažil si představit si, jak mohlo vypadat celé okolí. Nejen ty barevné dveře a noc projasněná pouliční lampou. Číslo domu bylo 14, ale název ulice neviděl. Okolí si mlhavě vytvořil vlastní představivostí. Zkusil se do toho místa dostat, aby si jej mohl projít. Napojil se v mysli na nekonečnou síť proudících myšlenek. Zaměřil se na centrum ze kterého sám vycházel. Směrem k němu proudily různé informace. Opakující se cykly, jednorázová vnuknutí, průchozí zprávy pokračující někam dál. Adrian se pokoušel silou vědomí vrátit v čase do noci, aby zahlédl odkud přicházela informace s ozvěnou.

„To je ona,“ byl si jistý, když se k němu blížila zcela nezvykle barevná linie. Cestovala celým prostorem, zasahovala i ostatní příjemce informací. Nikde se však nezastavila. Prošla dokonce Adrianovým centrem a nezměnila se.

„Připomíná to rádiové vysílání,“ uvědomil si.

Okamžitě se vydal po stopách odkud informace přicházela. Proudila zcela mimo funkční trasy. Nepodléhala žádnému zakřivení, jak bylo běžné. Byla nepřehledná a vedla někam daleko a hluboko. Adrian se jí nechal vést.
Náhle změnila směr. Jakoby se odrazila o nějaké stěny pod úhlem 45 stupňů. Žádná hranice tu však nebyla. Informace se zesilovala pozvolna, ale citelně. Znovu se odrazila od ničeho. Její zdroj se zdál být velmi daleko, Adrian se však ještě nechtěl vzdát. Cestoval za ní už natolik dlouho, že ztratil pojem o tom v jaké časové rovině se nachází. Nebyl schopný odhadnout jestli je nazpět v čase čtrnáct dnů nebo dva roky.

„Byla to ozvěna, že ano?“ zeptala se Liv sedící těsně před ním.
„Ano, ale nevím jak dlouho zpět vznikla. Neumím to odhadnout.“
„Tomuhle nerozumím, váhy tohle nevidí.“
„Nicméně jsem pochopil, jak ozvěna funguje. Je to jako signál, který se odráží zcela

nepravidelně v prostoru. Nikoho a nic nehledá. Je tu jen pro ty, kdo jej dovedou slyšet, číst, vidět, jako třeba já. Je fakt, že ke mně ten signál může přijít až za rok. Musel by být ve vhodném úhlu, abych je zachytil brzy. A to je vzhledem k tomu prostoru, kde informace proudí téměř nemožné.“

„Pojď cvičit,“ rozhodla klidně Liv.

Postavili se naproti sobě.

|Zamířit – rozhodit jeho pozornost – udělat úkrok stranou proti snaze ubránit se zbrani – kopanec do zad|

Tohle Adrian uviděl. Zatím zůstal i ve sféře proudících informací, takže viděl prvotní proud, odkud tohle všechno vzešlo.

Liv na něj skutečně namířila pistolí, kterou měla za pasem. Adrian se však ani nepohnul. Byl si vědom, že rozhození pozornosti selhalo a musí přijít náhrada.

|Úder zásobníkem do hlavy|

Adrian se rozhodl udělat něco neplánovaného. Něco s čím Liv nebude moci počítat a bude muset rychle reagovat. Zůstal klidný, aby ho tělo neprozradilo.

Ve chvíli, kdy se euroasiatka chystala udeřit, Adrian stále nedělal vůbec nic. Liv jej skoro zasáhla, když povolil nohy. Nedopadl však za záda, ale opřel se dlaněmi. Podebral patu soupeřky svým chodidlem. Tím, že byla v pohybu, kterým se jí nepovedlo zasáhnout cíl, ztratila rovnováhu a padala přímo na tvář. Musela si pomoci rukou, aby se udržela nad zemí. Jenže Adrian už udělal obrátku a ležel na ní svou vahou. Z ruky jí vytrhl pistoli a zahodil o několik metrů dál.

Usmál se a nedbale Liv políbil na tvář. Uvědomoval si, že je to navíc, ale nedbal na to. Sám se odrazil, aby předešel přehození přes hlavu. Udělal přes soupeřku kotoul a narovnal se. Liv už byla připravená a tentokrát podťala nohy ona jemu. Adrian, protože nebyl tak trénovaný, ztrácel dech a tím i sílu. Chtěl se převalit a rychle vstát, ale neúnavná Liv mu to už nedovolila. Žena nad ním klečela a pro tentokrát políbila ona jeho, ale na rty.

|Doba kamenná – muži loví a zmocňují se žen, kdy se jim zamane – kolektivní ženské vědomí, které nevymizí – součástí pozemskosti – jako muž jsem získal, co jsem chtěl|

Vyjmenoval nahlas vhled Adrian.
„Porazila jsem tě, ale probudil jsi ve mně ženskou touhu. Nedovedla bych ti skutečně ublížit.“ „U jiných bych narazil. Proto tebe je to však přirozenost.“
„Probudil jsi ve mně divokou šelmu. To mám po matce.“
„A nejen po ní, ale po všech svých ženských předcích.“
„Všem jim říkám `matka`“
Liv slezla z Adriana.
„Tohle je přesně to o čem jsem mluvila tehdy večer. Vypravěči svádí váhy. Zkroť svou vášeň.

Splynuli jsme spolu, jako dva vesmírné pohyby. Pozemsky jsi mě chtěl uchvátit vzrušením, energetizujícím nábojem síly. To jsi zvládl. Tentokrát jsi na to šel mnohem důmyslněji. Dávej si na sebe pozor. Ani pro mě či pro Sarah to není snadné. Toho si buď vědom.“

Adrian se cítil jako zpráskaný pes. Měla pravdu.

|Diana mě odmítla – měla strach, že bych ji ovládl – pochopil jsem to, jako že nejsem dost dobrý – uzavření se ženám po kterých toužím – hledání těch, které mě tolik nepřitahují, aby mě náhodou znovu neodmítli – možná chci příliš - //Oprava\\|

„Omlouvám se,“ řekl Adrian.
„Nemáš za co, nechej toho už.“
„Nech mě dělat to, co cítím.“
„Děláš to znovu. Najdi si další program, který tohle spouští. Ty jsi to s tou vášní a touhou nikdy

nevzdal. Cítím to až sem, jak se nám oběma zahřívá podbřišek a aktivuje se první čakra. Nauč se krotit tu sílu.“

„Dobře. Jen nevím jak. Nebylo by snazší to prostě nechat proběhnout?“
„Vypravěči, probuď se! Mluví z tebe tvá síla. Je tvou zodpovědností ji umět zkrotit!“
„A proč bych měl tohle krotit? Vůbec se nepoznávám.“
„Nepoznáváš, protože z tebe mluví vklad vypravěčů za celý věk vesmíru,“ pronesla tvrdě a

pevně Liv. „Nejsme tady proto, abychom tohle řešili. Máme jiný úkol!“
„Co s tím mám dělat?“
„To už je tvoje práce,“
Adrian zatnul svaly na rukou. Cítil v sobě tak ohromnou sílu, že nemohl jinak. Zatínal svaly na

rukou až do bolesti, která přišla, když je na chvíli povolil.